Friedrich Nietzsche

Zdeněk Nejedlý a T. G. Masaryk

Naše „moderní“ filosofie: na ni ve 20. století velmi zapůsobil Friedrich Nietzsche, otec a hlavní filosofická autorita německého fašismu. Hlasatel hrubé síly, německé povýšenosti nad jinými národy, aristokratismu vybraných jedinců nad tupou, neuvědomělou masou. Kolik lidí i v naší tzv. moderní kultuře podlehlo Nietzscheovi, živili se jím, napodobili jej, dali se prostoupit nietzscheovstvím, zejména jeho otravným, tak v hloubi protilidovým pesimismem.
(Zdeněk Nejedlý: „Za lidovou a národní kulturu“. Z české literatury a kultury (1860 - 1960), Praha 1972, str. 322 ‑ 323)

Byl to Zdeněk Nejedlý, koryfej hudební estetiky českého stalinismu, jenž roku 1948 vynesl nad Nietzschem tento ideologický rozsudek smrti.

Revize jeho verdiktu již dávno probíhá a není těžké ji v tomto případě zdůvodnit. Bylo by jednoduché poukázat na nepokrytou stranickost soudce, jakož i na jeho vlastní, zcela odlišné ocenění Nietzscheho z dřívější doby.

V roce 1926 vyšla Nejedlého kniha Nietzscheova tragedie. Již v úvodu sám autor prohlašuje, že „Nietzsche (se nám....jeví) dnes v docela jiném světle, a (....) daleko sympatičtěji, aspoň v tom smyslu, že dnes i odpůrce jeho filosofické nauky se musí skloniti před pravdivostí jeho osobnosti“.

Nietzsche je podle něho „velký hrdina tragedie, jež nese hrdý název moderní kultura“.

Plným právem by tedy bylo možné odmítnout Nejedlého jakožto soudce zapleteného do rozporů a předsudků.
Nahlédneme-li však blíže do české recepce Nietzscheho, pochopíme dějinný kontext jeho zaujatosti.

T. G. Masaryk, Jak se interpretuje kladivem

Nejedlý mohl být pevně přesvědčen, že svůj soud nad Nietzschem vynáší jakoby jménem lidu. Vždyť jen uchopil a rozvinul to, co svým krajanům již od přelomu století o německém mysliteli hlásal T. G. Masaryk. Masaryk se ke svému vrstevníkovi – byl jen o šest let mladší než Nietzsche – stavěl zcela odmítavě. Znal ho ovšem jen velmi povrchně.

Místo aby chápal Nietzschovu nauku z její vnitřní souvislosti, rozškatulkoval ji do řady hesel. Avšak právě to, co problematizuje Masaryka jako Nietzschova interpreta, činí z něho obzvláště cenný zdroj našeho zkoumání. Neboť redukce Nietzscheho na hrst pozitivistických formulí ukazuje, že o něm byl Masaryk informován především z druhé ruky, tzn. že v zásadě přejímal obraz, který o Nietzschovi měla universitní filosofie jeho doby.

Tím, že celkovou sumu Nietzschova myšlení rozměnil na drobné mince přístupných termínů, uvedl Masaryk zároveň tyto mince do trvalého oběhu. Jako místo, kde se profesionální kritika mění v lidový předsudek, je tudíž Masarykův postoj k Nietzschovi nanejvýš informativní.

Masarykovu zálibu ve zjednodušujícím nálepkování prozrazují už nadpisy kapitol:
Socialismus, Individualismus, Utilitarismus, Pesimismus, Evolucionismus a Positivismus.
Mezi těmito kapitolami je jedna nápadná tím, že je věnována jednotlivé osobnosti: Nietzsche (IH 51 - 54). Kapitolu uvádí krátký přehled obsahu:

Krajní individualism Nietzscheův. „Buďte tvrdi!“ Tvoření „nadčlověka“. Anarchism Nietzscheův. Rozpor Nietzscheův: nadčlověk je přece jen člověkem. Fiasko krajního individualismu a subjektivismu. (IH 51)

Již z toho je patrné, jakou metodou Masaryk s Nietzschem zachází. Tato metoda spočívá ve dvou krocích:
nejprve je protivníkova nauka zhuštěna do formule a potom je tato formule vyvrácena. Například:
Nietzsche je také proti všemu demokratismu. Demokracie, sociální demokrat chce rovnost, humanitu, Nietzsche chce nerovnost, pánovitost. Žádná humanita, nýbrž tvrdost (IH 53).

V zásadě je konstatování, že Nietzsche je proti demokracii správné, a pochopitelný je i Masarykův afekt vůči všemu antidemokratickému. Avšak také v demokracii existuje panství a nerovnost a odpůrce této státní normy není nutně nepřítel všeho humánního.
Ferdinad Peroutka, sám vášnivý demokrat, to věděl a napsal o Nietzschovi roku 1930 brilantní esej pod titulem Nikoliv nepřítel.
Nikoli advokát vůle k moci, nýbrž zastánce humanity zde tedy filosofuje kladivem.

Procitne-li občas v Masarykovi hlubší porozumění, je ihned zahnáno mocnými údery.

Například diferencovanější náhled, že Nietzsche „nezavrhuje lásky k bližnímu“ ve všem všudy, že jenom chce, aby to nebyla „slabošská, neenergická“ láska křesťanství, nýbrž „láska jiná, láska tvůrčí, tvrdá“ (IH 52), je o málo později nahrazen již citovaným heslem: „Žádná humanita, nýbrž tvrdost“.
(Zdroj: Heftrich, Urs „Nietzsche v Čechách“, © nakladatelství Hynek, s.r.o., 1999, přeložila © Věra Koubová, 1999).

ECCE HOMO JAK SE STÁT, ČÍM KDO JSME

Znám poněkud své výsady spisovatelské; v jednotlivých případech také mám dosvědčeno, jak přivyknutí mým spisům „kazí“ vkus. Nelze pak už prostě snésti jiné knihy, ze všech nejméně knihy filosofické. Je to vyznamenání, jemuž není rovno, vstoupiti do tohoto vyššího a delikátního světa – člověk nesmí k tomu nikterak být Němcem; je to na konec vyznamenání, kterého je třeba si zasloužiti. Ale kdo je se mnou spřízněn výší chtění, prožije přitom pravé ekstase učení: neboť přicházím z výší, jichž nikdy nedoletěl pták, znám propasti do nichž ještě ničí noha nezbloudila.

Bylo mi řečeno, že není možné, odložit moji knihu – že prý ruším i noční klid…
Zdroj: Friedrich Nietzsche, ECCE HOMO JAK SE STÁT, ČÍM KDO JSME. Přeložil a poznámkami opatřil © Josef Fischer, reprint vydání z roku 1929, vydalo nakladatelství © J. W. Hill v Olomouci roku 2001

RADOSTNÁ VĚDA

Radostná věda: to znamená saturnálie ducha, který trpělivě vzdoroval strašlivému dlouhodobému tlaku - trpělivě, přísně, chladně, aniž by podlehl, ale bez naděje -, a který je nyní pojednou přepaden nadějí, nadějí na zdraví, opojností uzdravování. Není pak divu, že při tom vytryskne na světlo mnoho nerozumného a pošetilého, mnoho rozpustilé něžnosti, plýtvané dokonce na problémy, které mají bodlinatý kožich a nehodí se k laskání a lákání. Celá tato kniha není právě ničím než radostným svátkem po dlouhém strádání a času bezmoci, jásotem vracejících se sil, nově probuzené víry v zítřek a pozítří, náhlého cítění a tušení budoucnosti, blížících se dobrodružství, opět otevřených moří, opět možných, opět věřených cílů…
(Friedrich Nietzsche, Ruta u Janova na podzim roku 1886.)

Zpět nahoru

60.
Ženy a jejich působení na dálku - Mám ještě uši? Nejsem už jen ucho a nic jiného? Stojím zde vprostřed požáru příboje, jehož bílé plameny vyšlehují až k mým nohám: - ze všech stran to na mě vyje, hrozí, křičí, ječí, zatímco v nejhlubších hlubinách zpívá svou árii starý zemětřas, tupě jak řvoucí býk: tak si přitom vydupává zemětřesný takt, že se dokonce i těmto zvětralým skalním obludám chvěje srdce v těle.

A tu se náhle, zrozena z ničeho, zjevuje před branou tohoto pekelného bludiště, jen pár sáhů odtud, - vznosná plachetnice, mlčenlivě klouzající po vlnách jako přízrak. Ach ta příznačná krása! Jakým kouzlem se mne dotýká! Jakže? Nalodil se tu snad veškerý klid a veškerá mlčenlivost světa? Sedí na tomto tichém místě samo štěstí, mé šťastnější, zvěčnělé druhé já? Nebýt mrtev, a přece už ani nežít? Jako jakási strašidelná, tichá, zírající, klouzající, vznášivá bytost na rozhraní? Podoben lodi, jež svými bílými plachtami pluje jako obrovský motýl nad temným mořem! Ano! Plout nad bytím! To je ono! To by bylo ono!

- Neudělal ze mě ten hluk fantastu? Každý velký hluk působí, že klademe štěstí do ticha a do dáli. Když muž stojí uprostřed svého hluku, uprostřed svého příboje vrhů a rozvrhů: tu vidí proplouvat kolem sebe tiché kouzelné bytosti, po jejichž štěstí a ústraní touží, ‑ a to jsou ženy.

Téměř má za to, že tam, u žen, dlí jeho lepší já: že se v těchto tišinách i nejhlasitější příboj promění v naprosté ticho a život sám v sen o životě.

Avšak! Avšak! Můj šlechetný snílku, i na nejkrásnější plachetnici je ještě tolik zvuků a hluku, a bohužel tolik malicherného, ubohého hluku!
Kouzlo a nejmocnější působení žen tkví, abychom mluvili s filosofy, v působení na dálku, actio in distans: k tomu však patří, nejprve a především - distance!

324.
In media vita - Ne! Život mne nezklamal! Rok od roku je pro mne spíš pravdivější, lákavější a tajemnější; ode dne, kdy mne navštívila velká osvoboditelka, ona myšlenka, že život by mohl být experimentem poznávajícího - a nikoli povinností, nikoli sudbou, nikoli klamem! A poznání samo: ať si je pro jiné něčím jiným, například ložem ke spočinutí nebo cestou k takovému loži nebo zábavou nebo zahálkou, - pro mne je světem nebezpečenství a vítězství, v němž mají i heroické pocity své jeviště a kolbiště.

„Život prostředkem poznání“ - s touto zásadou v srdci může člověk žít nejen šťastně, nýbrž i radostně, a také se radostně smát! A kdo by vůbec uměl dobře se smát a dobře žít, kdyby nejprve neuměl dobře válčit a vítězit.

206.
Za deště - Prší a já myslím na ty ubohé lidi, kteří se teď choulí k sobě, se svými četnými starostmi a bez dovednosti je zakrýt, každý tedy připraven a ochoten ublížit druhému a připravit si i za špatného počasí jakýsi žalostný pocit libosti. - Toto, jedině toto je chudoba chudých!

216.
Nebezpečí v hlase. - S velmi silným hlasem v hrdle není člověk takřka schopen myslet jemné věci.

232.
Snění. - Člověk buď nesní vůbec, anebo zajímavě. - Musíme se učit také tak bdít: - buď vůbec ne, anebo zajímavě.

252.
Raději dlužni. - „Raději zůstat dlužni než platit mincí, jež nenese náš obraz!“ - to vyžaduje naše suverenita.

262.
Sub specie aeterni.
- A.: „Vzdaluješ se stále rychleji od živých: brzy tě vyškrtnou ze svých seznamů!“
- B.: „To je také jediný prostředek, jak se podílet na výsadě mrtvých.“
- A.: „Na jaké výsadě?“
- B.: „Už nezemřít!“

264.
Co konáme. - Co konáme, není nikdy chápáno, nýbrž vždy jen chváleno nebo haněno.

265.
Poslední skepse. - Co jsou nakonec lidské pravdy? - Jsou to nevyvratitelné lidské omyly.

268.
Co vede k heroismu? - Kráčet vstříc zároveň svému největšímu utrpení i své největší naději.

269.
V co věříš? - V toto: že musí být nově určena váha všech věcí.

270.
Co praví tvé svědomí? - „Staň se tím, kým jsi.“

271.
V čem je pro tebe největší nebezpečí? - V soucitu.

272.
Co miluješ na druhých? - Své naděje.

273.
Koho nazýváš špatným? - Toho, kdo chce neustále zahanbovat.

274.
Co je pro tebe vůbec nejlidštější? - Ušetřit někoho zahanbení.

275.
Co je pečetí dosažené svobody? - Už se před sebou nestydět.

281.
Umění najít konec. - Nejznamenitější mistry lze rozeznat podle toho, že v malých i velkých věcech umějí dokonalým způsobem najít konec, ať je to konec melodie nebo myšlenky, ať je to pátý akt tragedie nebo státnického činu. Druhořadí velikáni ke konci vždy zneklidní a nesestupují k moři s tak hrdou a klidnou vyrovnaností, jako například pohoří u Porto fino - tam, kde janovský záliv končí svůj zpěv.

296.
Stálá pověst. - Stálá pověst byla odjakživa věcí nanejvýš prospěšnou; a kdekoli je společnost ještě ovládána stádním instinktem, je ještě i dnes pro každého jednotlivce nejúčelnější, vydává-li svůj charakter a svou činnost za neměnné, - i když takové v podstatě nejsou.

„Je na něj spolehnutí, nemění se“: - to je ve všech nebezpečných situacích společnosti chvála, která nejvíc znamená. Společnost se zadostiučiněním cítí, že ve ctnosti jednoho, ve ctižádosti druhého, v myšlení a vášni třetího má spolehlivý za všech okolností připravený nástroj, - a odměňuje tuto povahu nástroje, tuto věrnost sobě, neproměnnost v názorech, snahách, a dokonce i v nectnostech, svými nejvyššími poctami.

Takové ocenění, které vzkvétalo a vzkvétá všude zároveň s mravností mravů, vychovává „charaktery“ a o veškerém střídání, změně názoru, sebeproměňování šíří špatnou pověst. A právě toto je bezpochyby - byť byla jinak výhodnost takového způsobu myšlení jakkoli velká - pro poznání tím nejškodlivějším druhem všeobecného soudu: neboť právě odhodlání poznávajícího vyslovit se kdykoli statečně proti svému dosavadnímu mínění a vůbec být ve vztahu ke všemu, co se v nás chce stát pevným, povýtce nedůvěřivý, - to vše je zde odsouzeno a opředeno špatnou pověstí.

Smýšlení poznávajícího, jenž je v rozporu se „stálou pověstí“, platí za nedůstojné, zatímco zkamenělost názorů má veškerou důstojnost na své straně: - ještě dnes musíme žít pod klatbou takových pravidel! Jak těžce se žije, cítí-li člověk proti sobě a kolem sebe soud mnoha tisíciletí! Je pravděpodobné, že po mnoho tisíciletí bylo poznání provázeno špatným svědomím a že v historii největších duchů se muselo vyskytovat velké množství sebeopovržení a tajné bídy.

297.
Moci odporovat. - Každý dnes ví, že schopnost snést odpor je známkou vysoké kultury. Někteří dokonce vědí, že vyšší člověk odpor vůči sobě vyžaduje a vyvolává, aby se mu ukázala jeho vlastní, dosud neznámá nespravedlnost. Avšak moci odporovat, získat dobré svědomí při napadání všeho navyklého, tradičního, uctívaného, - to je víc než v obou předchozích případech, to je ono opravdu velké, nové, obdivuhodné v naší kultuře, největší krok osvobozeného ducha: kdo ví toto?

304.
Zříkat se konáním. - V zásadě jsou mi proti mysli všechny morálky, jež nabádají: „Toho nečiň! Odříkej se! Překonej se!“ - naproti tomu jsem nakloněn všem morálkám, které mne pobízejí, abych něco dělal, znovu a znovu, od rána do večera, a v noci aby se mi o tom zdálo a já nemohl myslet na nic jiného než: jak to vykonat dobře, tak dobře, jak je to právě pro mne jedině možné!

Kdo takto žije, od toho postupně odpadává, co k takovému životu nepatří: bez nenávisti a odporu vidí, jak jej dnes opouští to a zítra ono, jak zežloutlé listy, které odvane ze stromu každý čerstvý větřík: anebo vůbec nevidí, že jej to opouští, tak přísně pohlíží jeho oko k jeho cíli a vůbec kupředu, nikoli stranou, zpátky či dolů.

„Naše konání nechť určuje, čeho se zříkáme: zříkat se konáním“ - tak se mi to líbí, tak zní mé placitum. Nechci však s otevřenýma očima usilovat o vlastní ochuzení, nemám rád žádné negativní ctnosti, - ctnosti, jejichž podstatou je popírání a odříkání samo.
(Ukázky z knihy Friedricha Nietzsche „Radostná věda“, nakladatelství © Votobia  1996, přeložila © Věra Koubová.)

MIMO DOBRO A ZLO

TAK PRAVIL ZARATHUSTRA…

Zpět nahoru